Děti, děti, děti

Tak jsme se o tomto víkendu zas vydali na víkend s dětičkama... Řekli jsme si jednou, že už jsme dlouho nikde nebyli s našima zálesáčkama (5 nejmenších kluků, co s náma jezdí na tábor). Tak jsme se sešli s kamarádem animátorem, dohodli datum, místo a těšili se na skvělý víkend.

Jenže se nám to trochu zkomplikovalo a my byli nuceni, pokud jsme tuhle akci chtěli stihnout do léta, uskutečnit ji o týden dříve, než jsme měli původně v plánu. Říkali jsme si, že to nebude problém, ale ejhle! Když jsme se podívali do kalendáře, s hrůzou jsme zjistili, že už jeto za 14 dní. Během těch dvou týdnů jsme měli každý spoustu práce do školy i mimo ni, takže času na přípravu bylo opravdu málo. Ale rozdělili jsme si úkoly, navrhli nějaký program a říkali si "My to přece zvládnem!"

Byl čtvrtek odpoledne a já psala zápočet. Říkala jsem si, že ho napíšu, poběžim domů a vrhnu se konečně na program, protože druhý den už jsme měli vyrážet. No ale znáte to.. Napíše vám kamarád, že se nudí a ať s ním jdete ven a vy nemůžete odolat, tudíž příprava programu na víkedn se posunula na neurčitý a zcela nejasný čas. Ale pořád jsem si říkala: "To dáš, pohoda, času dost".

A už jsme tu měli pátek, státní svátek, volno, ale rovněž den odjezdu na akci. Zabalila jsem si a v hlavě mezitim trochu dávala dohromady nějaký nápady na program. Už v tu chvíli jsem si začala říkat, že jsem to podcenila, že to nemam šanci připravit, a že se mi tam vlastně vůbec nechce a hlavou mi začalo probíhat velké množství důvodů, proč na akci neodjet. Moc práce do školy, akutní střevní potíže, rodiče mě nepustí, záhadná nemoc, kterou sice nikdo nezná, ale stoprocentně je nakažlivá......................... No ale usoudila jsem, že nic z toho mi neprojde. Takže jsem si rychle napsala pár nápadů, které jsem si tak nějak v hlavě uchovávala a vydala se na středisko.

Cestou na středisko jsem si říkala, že jedu s těmahle dětma po dlouhý době, že jsme spolu v takovýmhle složení už přes rok nikde nebyli a že by mě přece hrozně mrzelo, kdybych nejela. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že si ten víkend užiju naplno. Že budu opravdu 24hodin s dětma, že se jim budu věnovat bez přestávky... Znáte to, když jste někde na akci, tak tam jedete kvůli dětem, ale i kvůli ostatním vedoucím, že s nima pokecáte, zažijete spoustu srandy, strávíte s nima čas.. Ale tentokrát jsem si říkala, že to chci jinak. Že s těma dětma chci být opravdu pořád. Do slova a do písmene! Že si nenajdu ani chvilku pro sebe. Zkrátka že tam budu jen a jen pro ty mrňata.

Tak a teď už následoval rychlý nákup, připravit už opravdu program. Alespoň na páteční večer, protože už bylo opravdu na čase.. Zajistit potřebné věci ze skladu, zjistit, co ještě potřebujem vzít, co musím ještě zařídit. Kolik věcí jsem před odjezdem mimo Plzeň zapomněla zařídit a už tu bylo 17:30 a na středisko přišly dětičky. Už když přišly, tak jsem se najednou cítila strašně fajn. Ty tvorečkové zas měly úsměv od ucha k uchu a bylo na nich vidět, že jsou plný očekávání, co tenhle víkend prožijou. A v tu chvíli jsem se konečně opravdu začla na tuhle akci těšit.

Program začínal na středisku, resp. v kostele na mši, pokračovat měl večeří a nocí na středisku a v sobotu brzo ráno měl následovat rychlý přesun na tábořiště nedaleko Mileva u Kladrub, kde jsme měli stanovat.

A jak jsme si naplánovali, tak se taky stalo.

Počasí nám vyšlo skvěle. Pořád svítilo sluníčko. Klucí byli ve svym živlu. Pálili ohníčky, sekali dříví, vařili si sami oběd a čaj. Já jsem svůj program sice velice improvizovala, ale řekla bych možná trochu sobecky, že se mi to povedlo a kluky to bavilo. Takže se musím pochválit :-)))

Klucí blbli, neustále na mě skákali, nezastavili jsme se. Ujistila jsem se, že to s nima fakt umíme. Dycky jsme je dokázali nějak vyhecovat, že udělaly opravdu všechno. Napřklad v sobotu jsme se vraceli už dost pozdě z procházky a oni už byli hrozně utahaný, otrávený.. a my je potřebovali co nejrychleji dostat do tábora, abysme nešli lesem za tmy. No a tak jsem si je svolala všecky k sobě, oni se na mě tak pověsili a já jim řekla, co teď potřebuju, aby šli trochu rychleji, abysme přišli do tábora ještě za světla. A oni se na mě tak koukli, já jim řekla, že je prosím, a jelikož jsme se vraceli pozdě tak trochu kvůli mně, protože jsme trochu zabloudili, tak jsem jim řekla, že kdo nemůže, tak ho vezmu na záda a budou se střídat, že je klidně ponesu a oni, že ne, že je to dobrý, že to zvládnou a rozběhli se a já jsem tak zůstala stát a říkala jsem si "Do háje, to jsou fakt zlatíčka". V táboře jsme byli asi za 20 minut. :-)

Musím přiznat, že se mi opravdu dařilo, trávit s nima každou možnou chvíli. A opravdu jsem z toho měla, a vlastně pořád mam, radost. Z toho že jsem aspoň na víkend dokázala zapomenout trochu na sebe, na svoje pohodlí, na svůj klid a opravdu tam být jen a jen pro ně. A po tom hektickým období, co zrovna teď zas kolem mě je, jak ve škole tak mimo ni, to byl opravdu balzám pro duši. Odpoutat se od starostí a vnímat jen ty malý bezstarostný stvořeníčka, který se radujou ze všeho, co je kolem nich. Dodali mi ohromnou chuť do další práce, radost, sílu... ani nedokážu popsat, co všechno..

Jsem sice totálně vyřízená, bolí mě každej sval na těle (ono nosit na zádech a neustále vzdorovat náletům 5 draků je docela síla:-) ) ale přesto mi to nevadí, ta únava... Protože vim, že jsem to prožila opravdu naplno a jsem na sebe fakt hrdá, že jsem to dokázala...

I přesto, jak strašně moc se mi tam nechtělo, jak jsem na tu akci nebyla připravená, dopadlo všechno naprosto úžasně. Užila jsem si jí jako už dlouho nic. Z čehož vyplývá: Nenechte se od něčeho odradit svými pocity a obavami. Zkuste se občas přemoci a jít i do něčeho, co vás odrazuje. Ono to občas stojí za to! :-)